Římskokatolický kostel sv. Antonína Poustevníka se začal stavět na návrší jako ostatní spišské kostely po polovině 13. století. Původní i nově příchozí obyvatelé se z mongolských vpádů v letech 1241–1242 poučili, že kostel na kopci může sloužit jako malá pevnost. Noví osadníci zahájili stavbu v 60. letech 13. století. Uherský král Štěpán V. jim roku 1271 udělil listinu potvrzující výsady německých kolonistů. Z první fáze se dochovaly obvodové zdi lodi, vítězný oblouk se čtvercovým kněžištěm a západní portál. Kněžiště má křížovou klenbu s těžkými hranolovými žebry, na hranách mírně zkosenými, typickými pro tehdy šířený cisterciácko-burgundský sloh. Stupňovitý západní portál má vložené kulaté sloupky a souvislý pás hlavic; vpravo jej zdobí reliéf vinných listů. Patří k pozdně románským portálům. Hospodářská prosperita přinesla ve 14. století další úpravu. Kněžiště bylo rozšířeno do dnešní podoby s pěti stranami osmiúhelníkového závěru. Kamenná žebra kleneb mají protáhlejší, žlábkovaný profil s úzkou střední plochou. Zvenku klenby podpírají čtyři zděné opěráky. Štíhlá gotická okna vrcholí lomenými oblouky; východní si zachovalo laločnatou kružbu. Fragment nástěnné malby na severní stěně kněžiště zřejmě zobrazuje sv. Antonína Poustevníka a pochází také ze 14. století. Ve stejné stěně je gotické kamenné pastoforium. Za kovanou mřížkou připomíná románské ústupkové portály. Má stupňovitý vrchol a uprostřed schematický reliéf trpícího Krista, Muže bolesti. Celé je polychromováno červeně a modře. Větší práce pokračovaly po husitských válkách při rozsáhlých přestavbách na Spiši v první polovině 15. století. Loď byla zaklenuta na dva sloupy, čímž vznikl dojem dvojlodí podle jihočeských vzorů. Klenba je jednoduchá křížová, ve východní části obkročná. Svorníky zdobí beránek, růžice, hvězda a kříž. Na severu přibyla boční kaple sv. Valentýna se čtyřmi poli křížové klenby a čtyřmi půlkruhovými okny. Její klenby nesou mohutné vnější opěrné pilíře. Dominantou je kostelní věž. Její vzhled se opakovaně měnil, naposledy roku 1832, kdy získala novogotický výraz. Vybavení kostela je umělecky a historicky stejně cenné jako architektura. Dnešní novogotické oltáře nahradily osm původních gotických křídlových oltářů. V první části původního čtvercového kněžiště se dochovaly patronátní lavice ze 16. století. Z někdejší bohaté sochařské a malířské výzdoby zbývá jen několik soch. Madona s dítětem z posledního desetiletí 15. století, původně z mariánského oltáře, stojí v kněžišti. Nevhodné restaurování ve 20. století zanechalo její dřevěný povrch bez polychromie. Na hlavním novogotickém oltáři dnes stojí dvě pozdně gotické sochy sv. Mikuláše a sv. Antonína Poustevníka. Společné slohové znaky ukazují na vliv levočské dílny kolem roku 1500. Socha Ukřižovaného Krista z druhé poloviny 14. století na trámu vítězného oblouku patří k nejvýznamnějším dílům. Kristus je klidného typu a kříž má podobu Lignum vitae, Stromu života. Kulaté astrální symboly čtyř evangelistů kdysi zakončovaly ramena kříže; dochoval se jen orel sv. Jana na vrcholu. Kristovy ruce jsou pohyblivé: o Velikonocích byla postava ukládána do Božího hrobu s rukama spuštěnýma podél těla. Uvnitř stojí bronzová křtitelnice, jedna z 21 spišských křtitelnic ze známé středověké zvonařské dílny ve Spišské Nové Vsi. Belianská má dvě části; její měděné ciboriové víko pochází ze 17. století. Součástí interiéru je také varhanní skříň z dílny významného řezbáře Pavla Grosse ze Spišské Soboty ze 17. století. V polovině 18. století varhany doplnila polychromovaná dřevořezba. Interiér byl v 18. století zbarokizován, pozdější zásahy však překryly i tyto změny. Spišský malíř Jozef Hanula namaloval nástěnné malby na stěnách hlavní lodi.